Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na světě a zároveň jedním z mála, které v nezměněné formě přetrvalo až do současnosti. I když se spektrum používaných materiálů v posledních stoletích hodně rozšířilo, stále jde o práci, kterou nejde zcela zmechanizovat a kterou si bez tradičních pracovních postupů nedokážeme představit.  Dnes se s proutěnými výrobky můžeme setkat jak v muzeích, tak v moderních interiérech. Prostá krása nejobyčejnějšího košíku na brambory ležícího dosud ve sklepě je nyní vystavena na obdiv, například v aranžmá suchých květin. Na rozdíl od keramiky se košům nedostávalo nikdy příliš velké pozornosti. Koše provází lidstvo od jeho počátku a byly na svém vrcholu, už od středověku.
U nás jsou nejstaršími dochovanými částmi košů zbytky rybářských vrší z období Velké Moravy, nalezené v Mikulčicích.
Na vrcholu bylo u nás košíkářství v 19. století. Košíkáři byli svému řemeslu řádně vyučeni, své výrobky zhotovovali buď na objednávku pro určitého zákazníka, nebo byly určené k prodeji na trzích. Tak jako v jiných zemích i u nás se pro různé košíkářské výrobky používali odlišné názvy. Bramborák nebo erteplák byl koš na brambory, česáček samozřejmě na sběr ovoce, nůše se nosila na zádech, polokruhová nebo oválná opálka sloužila k oddělování plev, cégr byla původně jihočeská rákosová taška obšitá textilem nebo kůží. Mezi další typy patřily podběrák, kukaně pro slepice, hranatá řešeta na čištění obilí a kulatá síta zvaná řičice, zásobnice, lísky nebo koše k lisům na víno. Mnohé vzory těchto krásných výrobků si zachovali svoji krásu až do dnešních dnů.